Vlastimil Vavřín
Vlastimil Vavřín se sice narodil 6. srpna 1952 ve Zlíně, ale většinu života prožil v Praze a v blízkém Benešově. Živil se jako dělník, úředník, novinář. Vystudoval žurnalistickou fakultu. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let pracoval jako redaktor ve středočeském deníku Svoboda, ve Večerní Praze a v Občanském deníku.
Krátce po Sametové revoluci založil malou komunikační agenturu Laurus Press Servis, která se zabývala reklamou a oborem Public relations. V dnes již zaniklém Středočeském nakladatelství vydal dvě básnické sbírky Nůž do chleba a Podzemní řeku a v Mladé frontě román Spaste naše duše.
V současné době se především organizačně věnuje Umělecké besedě. Není proto náhodou, že novela S Drákulou do nebe je doprovázena grafikami Olbrama Zoubka, který byl rovněž členem tohoto slouvutného spolku. Vavřín je členem PEN klubu a Syndikátu novinářů ČR.
Anotace:
Pátá knížka Vlastimila Vavřína Stalo se to (2022) obsahuje pětadvacet krátkých povídek. Odehrávají se převážně v komunistickém Československu počínaje rokem 1952, kdy se autor narodil. Součástí jejich názvu je konkrétní datum, které jednotlivé příběhy zařazuje do historického kontextu. Jen šest posledních textů má porevoluční vročení mezi lety 1989—2022. Často se jedná o dny, s nimiž je spojena nějaká význačná událost, jako je povídka Gagarin, Apollo 11, Spartakiáda či Revoluce. Jindy mají autorova vyprávění lakonický název odvozený od jejich hrdinů: Evžen, Baďura, Richard či Hugo. Vavřín psal své texty v době, kdy všudypřítomný covid uzavřel autora mezi čtyři stěny jeho pracovny. Podobně jako v předchozí próze S Drákulou do nebe i tentokrát využil znalosti českého slangu. Řeč jeho povídek je odvážná, pohrává si s hranicí, za níž už existuje prostor jen pro syrovou a nevázanou mluvu. Ta je ale bezesporu spojená s charakterem některých postav a dovede překvapit svou vynalézavostí. Velké dějiny se tu propojují s malými dějinami obyčejných lidí, jejichž jména někdy zůstala známá jen díky přezdívkám, které dostali. Ta křiklavá, z hlediska „slušné společnosti“ neslušná řeč, je tu zároveň svědectvím o vnitřní vzpouře Vavřínových postav. O odvaze vzdorovat nepřízni doby nejen svou nepřizpůsobivostí, ale také nepoddajností jazyka, který je odděluje od světa, jehož pravidla nechtějí přijmout. Tuto řeč obohacuje Vavřín pozornou pamětí, jež si v sobě uchovala jak slova, tak přesně odpozorované detaily z dávno minulých dnů, jež čtenáři umožňují vnímat je v celé jejich plasticitě. Autor prostřednictvím humoru nevlídnou dobu karikuje, drze na ni pokřikuje, aniž by ji zlehčoval. Snaží se ji uchopit v její absurditě a grotesknosti, kterou většinou můžeme zahlédnout v její plnosti, až když v ní už nežijeme. V neposlední řadě nám nabízí i setkání s těmi, o nichž napsal, že „byli a budou na světě člověkové, co se jako nic protáhnou úzkou brankou ke svatejm, i kdyby byla na dětskej vlas tenká“. Knihu doprovází sedm kaligrafických kreseb Michaela Matzenauera. Kresba na obálce, ostrý osten písma vztyčený vzhůru — jako by sám čas chtěl upozornit na nebezpečí, že nás může kdykoliv zasáhnout svým vrženým kopím.
autor anotace: Pavel Holeka
Čtyři povídky z knížky, vydané nakladatelstvím Logos v Praze, přečetl spolu s autorem Jan Potměšil.
